Z HISTORIE ZÁSAHŮ PŘI POŽÁRECH V NAŠEM MĚSTĚ

16. 10. 2010

Z HISTORIE ZÁSAHŮ PŘI POŽÁRECH V NAŠEM MĚSTĚ

Nyní si povšimneme požárů na Velkobítešsku od dob středověku až po současnost.

 

OHĚN, DOBRÝ SLUHA, ALE ZLÝ PÁN

 

Oheň a člověk, člověk a oheň. Nerozlučná dvojice. Příběh dlouhý a vzrušující jako život sám. Už kdesi na úsvitu dějin, dřív než kam lidská paměť sahá, praskal a voněl pokojný oheň – oheň, ten dobrý sluha. Už kdysi na úsvitu dějin, dřív než kam lidská paměť sahá, plazily se děsivé plameny kolem chýší, spalovaly les a děsily svým žárem lid i zvěř – oheň, ten strašný pán. Podle staré řecké báje daroval lidem oheň titán Prométheus.

Až do té doby byl oheň výsadou olympských bohů. Schopnost využívat oheň byla velmi důležitá v dalším vývoji lidské společnosti a výrazně přispěla k rozvoji řemesel. Oheň měl v celém průběhu dějin pro člověka a jeho hospodářský i společenský život nesmírný význam, ale také nebezpečí. Od pradávných dob mu poskytoval mu teplo, světlo, chránil ho před dravou zvěří, dal mu možnost připravovat si teplé pokrmy, pomáhal mu mýtit lesy a měnit je v úrodná pole, získávání kovů z rud a i sílu pohonu parního stroje. Stal se pomocníkem ve všech oborech lidské činnosti. Běda však, když oheň vznikal a šířil se bez vlivu člověka a proti jeho vůli. Nebezpečí ohně se projevilo v tom okamžiku, kdy nad ním člověk ztratil vládu, kdy se změnil v požár, ničící výsledky lidské práce. Na nízkém stupni vzdělanosti se člověk snažil oheň usmířit dary, modlitbami i oběťmi. Když ale poznal, že „Boží pomoc“ nepomáhá, začal zkoušet vlastní způsoby ochrany, začal se spoléhat na vlastní sílu. Postaví-li se člověk ohni, stejně málokdy zvítězí. Spoutáme-li oheň a dovedeme-li jej využít ku svému prospěchu pak slouží tento mocný živel k našemu dobru. Avšak běda v opačném případě, přijde-li oheň nezván a nepodaří-li se nám jej včas spoutat.

Pak dovede zničit obydlí, majetek lidí a vše, s čím přijde do styku. Lidé se proto odedávna ohně obávali pro jeho ničivé účinky a hledali proti němu ochranu. Příběhy ohně jsou příběhy lidí – těch, kteří se ho bojí i těch, co mají pro strach uděláno.

Písemných zpráv o požárech na Velkobítešsku z období středověku máme poskromnu. Požárů bývalo tehdy zajisté mnoho, avšak dochovaly se nám pouze záznamy o velkých požárech, kdežto na malé se rychle zapomínalo a snad ani nebyly písemně zaznamenány.

 

Mnoho požárů bývalo v dávných dobách založeno úmyslně. Někdy byl žhářem jednotlivec, za což mu byl uložen krutý trest, zpravidla trest smrti upálením.

 

O POŽÁRECH V MĚSTĚ A OKOLÍ V MINULOSTI

 

Z četných požárů, které jen z části zaznamenány jsou buď v městské knize pamětní, jiných starých knihách a zápisech a pak nověji v požárním denníku hasičského sboru a jimiž město naše často krutě postiženo bylo, mohu uvésti jen ty pro obyvatelstvo nejzhoubnější, poněvadž o menších požárech zmínky se nečiní. Požární denník hasičský pak vypisuje pokud bylo možno, všechny požáry v městě i okolí, má kterých sbor ochranných prací se zúčastnil. Také v různých dobách válečných byl častým a nevítaným hostem oheň nejen v městě, ale v celém okolí, tak že osadníci ani nestačili vypálené a pusté domy znovu vystavovati a opravovati. Někdy i vrchnost sama domy takové vystaviti dáti musela. Též dlužno tu připomenout, že každý „Pohořelý“, jak zjištěno je, dříví na stavbu nového domu od obce obdržel.

Místy nevěrohodný kronikář Václav Hájek z Libočan napsal v 16. století, že již v pohanských dobách byla roku 799 dobyta a popleněna (vypleněna) knížetem Křesomyslem v dobách válek Čechů s Moravany (Podle nedoložených zápisů starých kronikářů). Podobně se tak prý stalo roku 960, kdy se o to údajně zasloužil Boleslav I tentokrát v bojích s Uhry, kteří „...nedávno před tím říši Velkomoravskou byli ztroskotali a opanovali...“ (Ani tento záznam není doložený historicky). Roku 1302 Bíteš obležena a vypleněna za války krále Václava II s Albrechtem Rakouským.

Doloženě v roce 1349 aneb 1350 hořelo v Bíteši. Nastal obecný povyk, jako bývá o ohni a kde kdo běžel k požáru. Roku 1436 zničena Husity Heinrich – Bíteš, němecští obyvatelé pobiti, domy spáleny.

Roku 1374 město vyhořelo. Častěji však bylo vypáleno nebo zpustošeno město nebo ves postupujícím nebo ustupujícím nepřátelským vojskem. Jedním z nejstarších nám známých požárů tohoto druhu bylo vypálení roku 1400 v kruté občanské válce mezi stoupenci markraběte Jošta a markraběte Prokopa za vlády krále Václava IV. Pánem zboží Lomnického včetně Bíteše byl tehdy pak Lacek z Kravař, hlavní stoupenec Joštův a proto stoupenci markraběte Prokopa město ohněm zničili. Vojsko markraběte Prokopa, k němuž patřili i loupeživí rytíři, bojovalo s vojskem Lacka z Kravař, (Panská jednota). Prokopovo vojsko překonalo hradby, vyplenilo a spálilo část města a mnoho obyvatel zahynulo. 1410 – Loupeživý rytíři Sigmund z Křižanova a Jan Hlaváč z Ronova vpadli do Bíteše, zde i v Krevlicích a Nebštychu rabovali, pobrali dobytek a obilí, pálili. 

 

1428. Vojsko husitské (Táborité) krajinou táhne; v Bíteši domy spáleny.

Po bitvě u Lipan, roku 1435 byla Bíteš rozptýlenými tábority vyvrácena a ohněm zcela zničena. V roce 1435 vyhořel i kostel, obnoven 1439. Roku 1436 bylo zničeno husity Heinrichs-Byteš. Němečtí obyvatelé byly pobiti, domy spáleny. 

1462 lehlo město Bíteš popelem. 1468. Kronikář český Beckovský píše ve své knize. „Poselkyně starých příběhů českých“ o tehdejší kruté válce mezi králem českým Jiřím a Matyášem Uherským: „Po dobytí a zapálení města Třebíče kamkoli Uhři přijeli, všechno mečem i ohněm hubili, jakož také dvě města Bíteš a Meziříč vydrancovali a zapáliv, však hradu a kostelu neuškodili; podobně všechny okolní tvrze a městečka vybrali.“ 1469 byl povinen „přední“ mlynář špitál shořelý vystavěti. 1571 byli 3 žháři popraveni.

„Anno 1607 in die Sanctae Moniae, viduae hora 19/?/, Combusta est Parochia una cum 53 domibus et quadraginta horreis in civitate Magnae Bitesch. Scripsit.“

To je jeden z nejstarších záznamů o velkém ohni na sté stránce kostelního Graduálníku str. C /100/ H8. Latinsky zapsal tehdejší farář. V překladu: „roku 1607 v den svaté Moniky, vdovy, (pozn. 4. května) o 9 hodině shořela fara zároveň s 53 domy a 40 stodolami v městě Velké Bíteši“. Hoří, hoří. Křičel turnér na věži kostelní o 9 hodině ráno. Ohlašoval obyvatelům města příchod nemilého hosta, červeného kohouta na střeše. Protože hlas jeho neproniknul celým městem, zvonil na poplach, jen na jednu stranu zvonu, šturmoval. Lidé se zděsili, propukli v pláč a nářek, spěchali k místu ohně, ale nadarmo. Holýma rukama nemohli oheň utlumiti a šíření zastaviti. 1620 požár Velké Bíteše. 1620 Polští kozáci, vojáci se do vlasti po bitvě na Bílé Hoře u Prahy, Bíteš drancovali a plenili. V zachovaných dosud „Purkrechtních /gruntovních/ knihách panství Meziříčského“ dočísti se možno, že skoro v každé dědině v okolí v letech 1620-1624 vypálené a „shořelé“ domy stály a celé grunty „pustými zůstaly, tak že vrchnost nucena byla sama je převzíti, protože sedláci vzdělávati jich nestačili. I „Purkrechtní knihy panství Osovského“ nasvědčují, kterak množství selských usedlostí od prvních let 1620tých, „Pokořelých“ a gruntů pustých dlouho zůstalo.  

1627 vyšel oheň z domu farního z neopatrnosti čeledína a od té doby zůstala fara spáleništěm až do roku 1672, farářové bydleli v městě v domech měšťanských. Dle svědectví z roku 1673 shořely tu i různé důležité listiny farní i jiné.

1640 povstal menší oheň v městě. 1641 v úterý svatodušní vyhořel zámek Rosický a dne 9. srpna téhož roku v Rosicích 12 domů od střílení z ručnice.

1641 Blesk uhodil do kostela; zda-li zapálil, se nepraví. V třicetileté válce bylo pohromami velmi poškozeno panství Osovské. V purkrechtních knihách tohoto panství se píše „o množství gruntů pohořelých a pustých“. O vyhoření zámku Osové se můžeme dočíst v „Pamětech“. Klossa Bítešského, že „dne 23. máje 1638, to jest v neděli Svatodušní, když kázání bylo, zámek Osoví shořel a všeckem padl; znamenité hospodářství pohořelo a za mnoho set škody

 „Pamětech“. Klossa Bítešského, že „dne 23. máje 1638, to jest v neděli Svatodušní, když kázání bylo, zámek Osoví shořel a všeckem padl; znamenité hospodářství pohořelo a za mnoho set škody se stalo“.

V pamětech primátora Daniela Kyjovského Glosse strana 66, Městská kniha F 116-176 čteme o dalším požáru“ Po druhé ozvalo se úzkostlivé volání turnéra a bolestný hlas zvonu „Dne 27. Julii/července 1646 mezi 3 a 4 hodinou po poledni vyšel zhoubný oheň od Václava Firkušného v Hrnčířské ulici a rozšířil se na rynk, kde shořelo 11 velkých domů, také mezi nimi dům „rychtářský“ nedávno spravený hrabětem Ferdinandem z Verdenberka obcí darovaný „obecní“ strávil, a na předměstí 17 domů a 2 stodoly, a tudíž veliké a nenabytné škody zdělány jsou…“ Pohořelí ani šatů nezachránili, tak prudký oheň byl a musel se na rynku dům Pavla Kosteleckého (nyní č. 7) a domky na „Dobytčím trhu“ (za radnicí) strhnouti. Škoda na nábytku a šatstvu na 570 Rýnských zlatých čítali. Ostatní sousedé po 3 léta platili za pohořelé kontribuci a nechali jich v domech svých bydliti. 1651 stavělo na spáleništi 6 sousedů, roku 1653 opět začalo se stavbou 7 jiných od základů, ale osm domů zůstalo pustých, jelikož majitelé odtud utekli, nechtíce stavěti. Při požáru tomto vyhořela i horní městská brána, nazvaná též jako Lánická a budova radniční i se štíhlou věží.

Jako kdyby nestačilo neštěstí a přírodních pohrom byla Bíteš ještě v 12. března 1645 a v dalších letech 1646 čtyřikrát vypleněna a vypálena švédskými vojsky, kdy poslední čtvrtý vpád v roce 1646 byl nejhorší pro město a neustále drancována vojsky císařskými.

Mnohé chalupy zůstaly v Bíteši tehdy prázdné a i více velkých domů na náměstí po ohni roku 1646 zůstalo pustých i s vyhořelou (roku 1627) farou až do roku 1670. Tu také starší spisy cechu hrnčířského shořely. A to museli mnohokrát páni konšelé procházejícím vojskům platit tzv. „výpalné“.  

1656 vyhořel 1 dům. 1662 vyhořely v místě 3 domy. Hrnčířský tovaryš zahnán byl od mistra, vrátil se a ze msty zapálil.

1682 Požár v Lánicích; shořelo 9 domů (2 strhnuti), po druhé, když palič opětně „na rohu“ založil, lidé k velkému štěstí to zpozorovali a ohni zabránili.se stalo“.

Dne 20. března 1690 Povstal neopatrností děvečky v chlévě domu (nyní číslo 86 Šimona Adriána) v okamžení na radnici přeskočil. Právě v tato léta zároveň s opravami kasárny a pivovaru opravili i radnici, tak že štíhlou, bílým plechem pokrytou věží a mnohými makovicemi na střeše postavenými s hodinami nově zřízenými krásný poskytovala pohled. Brzo stály sousední domy v ohni. I vznítily se domy až po bránu brněnskou, a když ani tu nepodařilo se oheň zastaviti, vzňala se celá dolní strana rynku až zase ke špitálu a horní bráně nazvané Lánické, která rovněž padla rozkácenému živlu za oběť. I pivovar před 3 léty nákladně zbudovaný shořel, tak i chalupy pod špitálem. Teprve, když dva domy v Lánicích zcela a jeden z části shořeli, položeny byly zhoubnému živlu meze. – Dne 17. a 18. dubna ohledala spáleniště zeměpanská komise, skládající se z krajské hejtmana urozeného pana hraběte z Dogendorfa a z hejtmanů panství Náměšťského, Křižanovského a Tišnovského. Pohořelým poskytnuta byla od stavů zemských na 3 léta úleva v daních, i bylo jim rozdáno od vrchnosti 11 R, pak pokuta Adriánu přisouzená 300 zlatých. Škoda na nábytku a šatstvu ceněna 4500 Rýnských zlatých. Ještě 4 léta po ohni zůstaly některé domy spáleništěm. radnice po tomto ohni velmi vysokou věží opatřena i plechem pobitou lucernovitou bání. Též i pivovar, teprve v roku 1685 zřízený po tomto ohni znovu vystavili museli. Několik roků po ohni zůstaly některé domy spáleništěm. 

1718 Velký požár města Velké Bíteše o němž však bližších podrobností nemáme. Léta Páně 1723, dne 17. Juni, z dopuštění Božího vyšel oheň z komína domu pana Tomáše Felise, hejtmana Velkého Meziříčí o 11 hodině v poledne v městě. Za nějakou chvíli panský hrad, sýpky a v nich veliké sumy obilí, domů sousedských 102, a 2 brány městské, rathauz, obesní dům, pivovar, sladovna z gruntu i se 4 osobami shořelo a popel obráceno. Tak že nenabytná škoda vznikla, z čehož buď Bohužel! Na úpěnlivou žádost darovala Bíteš na stavbu obecních domů 2 tisíce šindele a 20 tisíc dala za ty peníze, co sama od práce zaplatila dělníkům v lese Leči (42 Krejcarů za tisíc). 1723 Požár ve Velkém Meziříčí. 

Oheň zaznamenaný v Městské knize F 143-137 z roku 1731 vypukl oheň v Kostelní ulici a obrátil v popel 5 domů, mezi nimi byly fara a 5 stodol. Dne 20. srpna 1731 na den sv. Bernarda opata okolo 5 hodiny vypukl oheň u Josefa Odvářky, že dům farní s jinými čtyřmi a tolikéž též stodolami v prach a popel odvrátil. Hrabě z Enkenvoirta poskytl na stavbu fary vyhořelé 50 zlatých. Malý chlapec „zmrhané Pauliny“, když vařil mrkev, přiložil mnoho třísek. „Bůh všemohoucí na přímluvu sv. Floriána, rytíře a mučedníka, vítr stavil a celé město, které v největším nebezpečenství na prach padnouti bylo zázračně jest milostivě obhájil). 

1747 vyhořel dolní mlýn tzv. Knollův.

O jednom velkém ohni je záznam v krize kšaftů E a 7 na straně 311, kam zapsali primátor, purkmistr a rada: „Dne 22. máje 1762 o půl dvanácté hodině před polednem v Hrnčířské ulicí oheň vyšel, skrz kteroužto metlu Boží 27 domů, kurie aneb obecní dům, i chrám Páně shořelo.“ Cenné zvony na věži tehdy zachránil soused Dominik Vodička, s nasazením svého zdraví a živobytí. 

KTERAK DOMINIK VODIČKA ZVONY ZACHRÁNIL

věrohodná historka o občanské odvaze a statečnosti

Bylo to dne 22. máje roku 1762. Hodiny na radniční věži ukazovaly půl dvanáctou před polednem. Právě v té době zazněl pokřik, o jeho pravdivosti nemohlo být pochyb: „Hoří, hoří!“. Tentokráte vycházel hustý sloup dýmu z jednoho domu v Hrnčířské ulicí. Občané se seběhli a ve zmatku se snažili zachraňovat co se dalo. Okolnosti však podporovaly spíše rozšíření ohně, než možnost jeho likvidace. Za slunečného teplého dne vál poměrně silný vítr. Jedno stavení za druhým počínalo hořeti, přičemž se požár nezadržitelně šířil směrem ke kostelu.na hašení nebylo pomyšlení, a tak domy ve směru větru byly vyprazdňovány, vyváděn dobytek a zachraňovalo drobné hospodářské zvířectvo. Pokud to žár dovoloval, byly hořící chomáče došků zneškodňovány na střechách okolních stavení i na prostranstvích dvorků a zahrádek. Téměř celá Hrnčířská ulice byla v jednom ohni, dokonce počal hořeti i patrový obecní dům, zvaný „kurie“. Velké prostranství za touto budovou dávalo naději, že zhoubnému ohni bude konec. Zárodky létajícího ohně mohly být na střechách vzdálenějších stavení likvidovány, avšak podobný zákrok se zdál být nemožný v případě vysoké kostelní věře, kryté tehdy šindelem. Dále dokumentární zápis: „…kdežto pro vysokost věží a chrámu Páně žádný přístup nebyl k hájení, když pak ale již střecha věže padla, aby ty zvony taky ke zkáze a rozlití nepřišly, tak tedy s odvážením svého zdraví a živobytí, zdejší spolusoused Vodička, mistr bednářský, se pokusil s Boží pomocí takové zvony od zkázy obhájit…“.

Mistru Vodičkovi se podařil jeho odvážný čin. Nehleděl na hořící střechu kostela, pronikl do prostoru zvonů a přes nebezpečí prohoření stropu vystrčil břevno skladnou na chráněné straně věže a horlivě hasil zárodky ohně vědry s vodou, které do výše vytahovali zdola obětaví občané. Památné zvony byly zachráněny. Snad odměna „moudrých a opatrných“ na radnici nebyla úměrná hodnotě tohoto hrdinského činu: „Dvě míry role obecní jemu, Dominiku Vodičkovi i jeho dětem a potomkům, v trati na Loučkách, a to beze všeho úplatku peněžitého – avšak desátek vždycky, když to role oseto bude, povinen je dávati“. Navíc byl čin odvážného spolusouseda vypsán „na věčné časy“ v úřední krize odkazů. To vše usneseno a pečetí městskou potvrzeno 15. ledna roku následujícího po tom ohni. L.S. Fratz Kostelecký, primátor, Jan Georg Alt, Bürgemeister, Augustin Odvářka, Josef Šandera, František Kočent, Jan Gionini, Jiří Figala, Gallus Pánek.

Kolem roku 1770 vyhořela skoro celá Byteš. (Schwoy, III., 241) Cechmistři tkalcovští zapsali do „Register“ a „Tovaryšské knížky“ paměti o ohních v městě roku 1762 a 1776 i ve francouzských válkách. Roku 1763 způsobil na Malé Straně a v Janovicích větší oheň velkých škod. Velký požár v roce 1776 zničil téměř všechny domy města, celé náměstí a přilehlé ulice, dosáhl od Psí hory až po Janovice. Samozřejmě neušetřil ani kasárna. Škody byly tak velké, že sousední města a obce i panství pomáhaly potravinami, zvířaty, penězi i stavebním materiálem zničené obci. Požár jakoby zničil na čas i dobré vztahy mezi lidmi.

Objevují se zápisy o nepoctivosti mezi měšťany, kteří obec spravovali, rozhořívaly se spory mezi obyvateli, takže je musely přijíždět řešit komise z „vyšších míst“, což se již tak zadluženému a požárem zuboženému městu prodražovalo. Spory se postupně vyřešily. Budova statku (dům číslo 117 v ulici Hrnčířská), kterou v té době lidé nazývali „ovčírnou“, zůstala pobořená a prázdná. Malicherné spory ve městě vystřídaly politické proměny v zemi, z nichž se mnohé dotkly i Velké Bíteše.

Ještě se obyvatelé města nevzpamatovali z bídy způsobené ohněm v roce 1762, vypukl nový oheň nad jiné strašlivější, hroznější a ničivější. Léta Páně 1777 dne 7. martii znamená se paměť tato pro čas budoucí. Kterak veliký požár vypukl ve Velké Bíteši 29. května 1776. Píše se oněm v knize rychtářské E a 20 strana 1: „Město Bíteš náhlou metlou, ohněm, navštíveno, jenž od kováře v Lánicích, Antonína Kratochvíla, skrze neopatrnost z komína pod střechou vyšel /o půl jedné v poledne/, tam v Lánicích sežehl všechny domy jak na jedné tak i na druhé straně všechny domy od brány až po kříž, ve městě celý okrsek rynku, Kostelní ulici vzhůru až po Matěje Uhra na jedné a po Augustina Odvářku na druhé straně, Hrnčířskou, celou Růžovou ulici až po most, chalupy na bahně pod městem, Janovice od Václava Kozla na té straně až po Martina Ondráka za mostem a všechny stodoly na Psí hoře. Celkem 108 se sousedních domů, pivovar, rathaus (radnice), dům obecní tak zvaný Quasikasarna, špitál, který po staletí byl u Horní brány v č. 21, brány hlavně obě a čtyři nájemné domy, to vše do gruntu v prach a popel obráceno bylo, neboť silný vítr z jednoho konce města na druhý oheň přenášel, tak že v tom okamžiku ze všech stran neuhasitelný oheň, k němuž nebylo přístupu, povstal, ano i do sklepů se vedral a tam víno a jiné věci strávil. Misionářský kříž, který vprostřed rynku stojí pár kroků od statue svatého Jana Nepomuckého, od prudkosti shořel a tak všichni obyvatelé všechno nářadí a živobytí a zboží pozbyli. Slovem, všechno, cokoli kdo měl, oželiti musel.“ A když to již všechno v prach a popel obráceno bylo, tak ještě k většímu neštěstí toho dne došlo. Okolo sedmé hodiny k večeru, když městský pastýř dobytek z pole do města hnal, tak jak jej do brněnské brány vháněl tehdy se Johanesovi Gionionovi, malíři, stěna aneb zeď maštale zhroutila a dvanáct kusů hovězího dobytka tato zeď zasypala. Ignác Mrázek nechal svůj dům shořet a zachraňoval monstranci a listiny a knihy z obecní kanceláře. Snad největším neštěstím při této pohromě bylo, že u Johanesa (Jana) Ignáce Adriána, městského rychtáře, shořela stará kniha rychtářská a za své vzalo i „právo“ aneb sceptrup rychtářské - odznak pravomoci, zvláštní žezlo, jež po staletí bylo pečlivě chráněno, hlavně v souvislosti s bítešským hrdelním soudem, kterým se mnoho delikventů k popravnímu místu vedlo. Poněvadž však ale on Johan Ignác Adrián skrze ten pád ohně do tak veliké chudoby přišel, že jemu sebe samého a manželku svou na čas delší obživiti by v stavu nebylo, tak tedy při císařsko-královském Trank-Steuru zde v Moravě od vysoce slavné Hoff-Comisi v Brně službou za revisora žádal, kterou taky obdržel. Pročež na jeho snažnou žádost a přednesenou příčinu dnešního dne od počestného úřadu v přítomnosti pánů starších obce z úřadu rychtářského propuštěn byl, kdežto na jeho místě až do času volení nového městského pana rychtáře totiž dle starobylého obyčeje do svatého Jiřího jmenovitě dne 24. Aprilis toho běžícího 1777 roku starší konšel pan Johanes Konečný za městského rychtáře substitirovaný byl a jemu nové Právo aneb sceptrum rychtářské a nová kniha odevzdána byla.

Velké ohně tedy Bíteš již navštívily. Hlavně po tom posledním vystavěny nové domy z kamene a cihel, pálených i nepálených. Vhled města se změnil a získal zhruba – pokud jde o původní zástavu – tu tvářnost, jež se dochovala do dneška. 

1787 – byl vydán „Patent císařský o hašení ohně“.

Rubrika: Požáry a události | Autor: Martin79
Titulek: kód
Jméno:
E-mail: Kód:
Text: